Budoucnost Německa a EU: více ideologie, méně trhu, ztráta konkurenceschopnosti. A unie dluhů.

Exkluzívní rozhovor ABJ s Hansem-Olafem Henkelem, někdejším dlouholetým prezidentem Federace německého průmyslu, konzervativním europoslancem a profesorem univerzity v Manheimu.

Inflace v Evropské unii prudce roste. Dosahuje historického rekordu 4,9 % a stále se zvyšuje. Na druhou stranu úrokové sazby ECB zůstávají záporné. Podle některých komentátorů je to kvůli strachu z druhého kola dluhové krize eurozóny. Obstojí toto vysvětlení podle Vás?

Evropskou centrální banku (ECB) dnes ovládají zástupci Francie a dalších zemí s obrovskými státními dluhy, a to ze ří důvodů. Za prvé, „dlužnické národy“, jako je Francie, Itálie nebo Řecko, mají většinu v Radě ECB a mohou vždy přehlasovat země s vyšší fiskální disciplínou, jako je Německo, Rakousko a Nizozemsko. Za druhé, každý člen Rady ECB má jeden hlas bez ohledu na velikost země. To znamená, že Malta má stejný vliv jako Německo. Za třetí, prezident Macron dosadil jako prezidentku ECB francouzskou exministryni financí paní Lagardeovou. To zaručuje nižší úrokové sazby, což pomáhá nižšímu úrokovému zatížení jižních zemí včetně Francie, ale také vyšší míře inflace. Vysoká míra inflace vždy pomůže dlužníkům, protože dluhy lze snáze splatit, pokud peníze stojí méně.

Pokud tedy jsou úrokové sazby ECB skutečně pod politickým tlakem, jaké je řešení vysokých úrokových sazeb? Má EU ještě čas rozdělit eurozónu na dvě měnové unie, jak jste navrhoval během Velké recese, nebo už je pozdě?

ECB promarnila příležitost pomalu snižovat a nakonec zastavit nákupy státních dluhopisů. Vzhledem k tomu, že ECB je plně pod kontrolou Francie a dalších jižních států, bude reagovat pomalu a v každém případě příliš pozdě. Výsledkem bude vyšší inflace a snížení vnější hodnoty eura.

Situace se tak příliš neliší od situace v Turecku, kde prezident Erdogan držel úrokové sazby nízké, čímž akceptoval inflaci a dramatickou devalvaci liry. Vidím podobné trendy, které poškozují budoucnost eura. Rozdělení eura (na „severní“ a „jižní“ euro) již není možné, protože ECB se proměnila v kopii Banque de France (francouzská centrální banka) a euro ve francouzský frank.

Německo má novou vládu. Koaliční smlouva „Semaforové koalice“ navrhuje změnu ze sociálně-tržního hospodářství na sociálně-ekologické tržní hospodářství. Je to jen „zelený marketing“, nebo bychom měli skutečně očekávat nové ekonomické paradigma?

Tento rebranding ukazuje, že Německo se bude stále více a více vzdalovat od ekonomiky řízen trhem k ekonomice řízené ideologiemi. Německo ztratí konkurenceschopnost, i když část zase získá zpět díky nižší hodnotě eura.

Sociálně-tržní hospodářství je jednou z nejvýznamnějších aplikací německé ekonomické freiburské školy ordoliberalismu. Koho vidíte v dnešním Německu jako přední ekonomické osobnosti a instituce sociálně-ekologického tržního hospodářství?

Bohužel, některé z nejprestižnějších státem financovaných ekonomických institucí (všechny jsou členy Leibnizovy společnosti, jejímž jsem byl pět let prezidentem), podlehly politickým tlakům a stále více obhajují Keynese a stále méně klasické ekonomy freiburské školy. Z mého pohledu je zdaleka nejlepší IFO-Institut v Mnichově.

Co jako bývalý prezident Federace německého průmyslu očekáváte od Semaforové koalice právě pro průmysl?

Upřímně, moc ne. I nový ministr financí, sám předseda liberálního koaličního partnera (FDP), se nyní rozhodl dále zvyšovat vládní dluhy „zpružněním“ fiskálních pravidel. Nová největší opoziční strana (CDU) proto oznámila, že to předloží německému ústavnímu soudu.

Evropu čelí covidové krizi, Green Dealu, možná nová dluhové krizi. Jaká je v takovém prostředí budoucnost kapitalismu?

Kapitalismus neboli systém tržních ekonomik je v EU pod silným tlakem. Čelíme pomalé, ale jisté tendenci k větším státním zásahům, dotacím, vyšším daním, vyšší inflaci, menší vlastní odpovědnosti a menší konkurenceschopnosti v eurozóně. Největší ranou pro EU byl zatím brexit. Ještě větší bude transformace eurozóny z „unie stability“ na „unii dluhů“.