Vítejte u Aby bylo jasno. Neomarxismus, gender mainstreaming, totalita, multikulturalismus. Na tato témata jsme před časem ve studiu hovořili s filosofem, lektorem filosofické školy Academia Bohemica, šéfredaktorem Revue Distance a autorem úspěšné knihy „V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: od modernismu k neomarxismu“ panem Jiřím Fuchsem. Tento rozhovor byl divácky velmi úspěšný. Obdrželi jsme řadu reakcí, které žádaly o pokračování. Pozvali jsme proto pana Fuchse znovu.
Diváky v našem rozhovoru zaujaly definice termínů, se kterými se dnes často pracuje jako s nálepkami. Prosím, připomeňme ještě předtím, než začneme hovořit, v několika větách základní pojmy. Takže, prosím řekněte stručně: co to je etický relativismus.
Etický relativismus je teorie etická, etika je součást filozofie, praktické filozofie, a ten etický relativismus je významný tím, že popírá obecně lidskou mravnost. To znamená přirozený mravní zákon, který zavazuje každého člověka, protože je člověkem, tak ten je nahrazen partikulárními, lidsky vymyšlenými normami jednání.
Co to je gender mainstreaming?
Gender mainstreaming, to je strategie, ideologicko-politická, která prosazuje určitou verzi genderového feminismu, a je zaměřena na odstraňování přirozených rolí mužů a žen v rodině.
Co to je multikulturalismus?
Multikulturalismus je také ideologická doktrína, která má za účel naředit identitu západních společností. Identitu kulturní, civilizační a někteří mluví o velké výměně obyvatelstva v Evropě – mají být nahrazení původní obyvatele těmi přistěhovalci.
A co to je neomarxismus?
Neomarxismus je ideologický, ideologicko-politický systém, který je totalitní a který současně oblažuje celý Západ. Ten systém se skládá z ideologie, která určuje programy – to co se má politicky, mocensky prosazovat, a je to ideologie, která má relativně všeobecný nárok na ovládnutí životů společenských i soukromých. A tohle ovládnutí představuje masivní rozchod s lidskými právy, s lidskou spravedlností. Takže můžeme říct obecně, že totalitní systémy jsou nejnelidštějším způsobem ovládání společností, a ta nelidskost se projevuje v tom, že je otevřený potenciálně ke všem druhům nespravedlivého zacházení s občany.
Zastavím se u dalších pojmů, o kterých jsme tady zatím nehovořili. My nyní žijeme v době, kdy se spousta politických stran, včetně křesťanských, hlásí k liberální demokracii. Co to je liberální demokracie a jak se liší od demokracie bez přívlastků?
Ten termín „liberalismus“ naznačuje, že jde o svobodu. Jak už to bývá u totalitních režimů, tak tyhlety výrazné, na první poslech pozitivní, termíny mají klamat. Demokracie, to samo o sobě se zdá být úžasná hodnota politického života. Já si myslím, že to je jeden z mnoha systémů, ne lepší než ostatní, že vždycky záleží na tom, jakým lidským materiálem nebo jakou lidskou kulturou je ten který režim zobsažněn. Takže ta výsada demokracie, to je trošku mýtus nebo ideologická nadsázka, že jsme demokratičtí, tak to prostě je nejlepší v politice. Tak to myslím, že je přehnané – a ten liberalismus v pojetí těch dnešních západních demokratů, to je posun od původního liberalismu, který tu svobodu akcentoval v protějšku k nárokům kolektivismu, ale teď se z něj stal, z toho liberalismu, se stal termín, který má zajišťovat svobody lidí k životu, který je plný štěstí. Že lidé mají právo na uspokojování svých hedonických potřeb. To je jedna jedna varianta toho liberalismu. A ta druhá, protože to je levicový liberalismus, a levicová politika a svoboda, to se zrovna moc nerýmuje, no tak ten liberalismus levicový, to je vlastně taková ta svoboda, kterou Marcuse, jeden z těch neomarxistů, definoval jako, že to je „svoboda represivní, tolerance represivní“. To znamená, že vše levicové budeme osvobozovat a prosazovat. A všechno, co oponuje tomu levicovému pojetí politického života, budeme represivně potlačovat. A tomuhle říká „represivní tolerance“ a myslím, že v tomhle smyslu by se dala chápat i svoboda v termínu „levicový liberalismus“.
Vy jste ve své knize Člověk bez, duše život bez smyslu napsal, že svoboda znamená takové jednání, kdy jsme za své činy odpovědní, protože je konáme my sami. Chtějí podle vás lidé tu pravou svobodu, tu odpovědnost za své činy, protože ta k ní patří, anebo hledají spíš nějaké méně obtížné náhražky?
No tak většinou člověk inklinuje k tomu, aby si tu svobodu využil podle momentálních vlastních potřeb. Zvláště ve světě, kde se životní filozofií stává materialismus, tak tam obvykle člověk hledí spíš na to, jak uspokojit svoje tělesné potřeby, protože člověk je jenom tělo, člověk tělo podle materialistů. Takže hlavní zákon života je zákon organismu. Organické nebo tělesné potřeby se stávají hlavními potřebami a jejich uspokojování je výlučně egocentrický. Takže z téhle řady materialistických pozic vyplývá, že dnešní člověk tu zodpovědnost, která se váže na povinnost, nebude zrovna moc vyznávat, ale spíš pěstuje egoistické vášně než cnosti. Ty ctnosti byly tím legitimním nebo autenticky morálním způsobem, jak člověk má žít. Ale to je dneska, také vlivem materialistického názoru v pozadí.
V úvodu jsem zmínila vaši velmi úspěšnou knihu „V myšlenkové světě Tomáše Halíka: od modernismu k marxismu.“ Vy v této knize vyzdvihujete Halíkovy znalosti z řady vědních oborů a také, cituji „osobní šarm, společenskou obratnost, umění zaujmout a neúnavnou sebepropagaci“, nicméně dále pokračujete, cituji, že „vytříbené vyjadřování jen zakrývá mělké myšlení a šíře záběru ještě neznamená jeho hloubku,“ to je na stranách 19-20. Řekněte tedy, jaký je Tomáš Halík filosof?
Je to tvrdé, že, to, co jste teď četla?
Jsou to vaše slova.
No tak tam ty první chvály, tak to byla taková, aby to nebylo tak jednostranné, ale myslím to vážně, to co jsem tam to řekl. On je skutečně zajímavá osobnost. Pokud jde teda o tu jeho filosofii, tak on je – a snad by se neurazil – on je pouhým epigonem. On není skutečným filosofem, který by promýšlel samostatně, na vlastní zodpovědnost, a pěst, těžké filozofické problémy. On přebírá určitá módní řešení.
A odkud je přebírá?
Z toho, co novověké filozofie, za těch pár století, prosadila jako řešení, která odpovídají naší době. Když ho charakterizuji jako modernistu, což už je termín, který spadá do náboženské oblasti, on je jako věřící křesťan nakloněn k otevřenosti soudobé filosofie v soudobé kultuře. Tím je ten modernismu definován. Čili on jako modernista absorboval takové ty klíčové závěry novověkých filosofů, jak se rodily od Descarta, přes Huma, Kanta, Heideggera. To on považuje za vývojově vyspělejší, vyzrálejší a jednoduše na to vsadil. Ten vlastní důvod, proč se takhle rozhodl, ten může mít víc motivů. Tam se sbíhá víc zájmu. Především: když někdo vystoupí proti tomu mainstreamu filozofickému, tak se automaticky dostává do nepříznivého světla, protože většina lidí si svůj filosofický názor vytváří podle stávajících filozofických směrů. A když tomu někdo oponuje, tak vypadá jako zpozdilý, nebo jako nedouk, nebo že má nějaké postranní zájmy. Tenhle mainstream se zdá být jako samozřejmý, nabízí se tomu převzetí. Tak Halík na tuhletu kartu přistoupil, a aniž by znal ty teorie z vlastního prozkoumání, které vždycky by mělo být kritické, tak je rovnou prosazuje jako hotová měřítka pro hodnocení ostatních. Takže například jeho oblíbená pozice je kritika metafysiky. Metafysika, to je filosofická disciplína, která se snaží postihnout podstatu skutečnosti v celostátním záběru neempirickými metodami. A tuhle neempirickou možnost, nebo tuto neempirickou metodologii, Kant prohlásil za falešnou, za něco, co nikam nevede, že to je pouhé snění nebo fantazírování.
A tento Kantův verdikt o metafysice převzali unisono a bez odporu celé řady intelektuálů po Kantovi, to je konec osmnáctého století. Od té doby antimetafysika je hlavní proud, hlavní přesvědčení.
Tomáš Halík je uváděn jako příklad intelektuála, který umí dobře pracovat s mladými lidmi, umí je zaujmout, umí je dokonce přitáhnout i ke křesťanským hodnotám, které by je jinak nezaujaly. Ovšem vy upozorňujete, cituji, že: „mimo Halíkův myšlenkový okruh existuje nemálo mladých a vzdělaných lidí, kteří jsou zase zklamáni Halíkovou filozofickou povrchností, unavení jeho podbízivým, domněle středovým lavírováním mezi vírou a módními směry, a znechuceni jeho politickou kolaboraci s neomarxisty. Také jim vadí demagogické Halíkovo strašení veřejnosti fašismem. To je na straně 66. Je však podle vás v ČR nějaká osobnost, která by uměla mladé lidi zaujmout a přitáhnout je ke křesťanským hodnotám?
Víte, tam se sbíhají protichůdné motivy. Buď chcete zaujmout mladé lidi, kteří nastartovali své vzdělání řekněme v rámci novověkého filosofování. A vy je přece daleko lépe podchytíte a oslavíte, když jim na tuhle strunu budete hrát. V trošku vyšší poloze. To je normální, že. O tohle ale přece nejde, aby prvním zájmem naším bylo zaujmout ty lidi. Daleko důležitější je, čím je chcete zaujmout. Co jim nabízíte. Jestli jim nabízíte takový životní styl jako řešení, takové obrazy člověka, které neodpovídají skutečnosti, ale podaří se vám je získat pro tohle, tak jaký je výsledek? Škodíte jim, nebo jim prospíváte? A když to vztáhnete ke křesťanství a křesťanství dejme tomu, považujme to teď hypoteticky za reálné náboženství, který vystihuje skutečnost lidských životů, tak on je si přivede ke křesťanství a zároveň tu realitu bude mít intelektuálně zdeformovanou, tak jim neposlouží. Spíš vytvoří bariéry, překážky a pokusy tu realitu křesťanskou zdnešnit, to znamená trošku zreformovat.
Mimochodem, Tomáš Halík ve svém velmi aktuálním rozhovoru pro Prostor X hovořil o „totálním kolapsu polského tradičního katolicismu“, od kterého se údajně distancuje mládež i vzdělaní lidé a má podporu převážně jen venkovského obyvatelstva. A toto křesťanství není podle Tomáše Halíka schopné se přizpůsobit novému socioekonomickému kontextu. Souhlasíte s takovým tvrzením?
Souhlasím s tím tvrzením, ale jenom to dokumentuje to, co jsem naznačil předtím. Ano, ti prostí venkované, ti, kteří jsou předmětem opovržení, jak to z toho taky je cítit, tak ti zastávají tu víru, která platila v devatenáctém v osmnáctém století, která platila dlouho. Halík nabízí jiné křesťanství, přizpůsobené soudobému myšlení. Uvážíme-li, že soudobé myšlení se zakládá, a teď to předpokládejme hypoteticky, na radikálních omylech o realitě a lidském životě, tak ten soulad se soudobým myšlením není dobrý. Čili pokud předpokládáme, že křesťanství je realistické náboženství, je v souladu s realitou, tak nemůžeme vítat tento imperativ „přizpůsobte se současnosti“.
Já tady mám pane Fuchsi takovou trošku záludnou otázku. Tomáš Halík rád cituje Chestertona, který říká, že cituji: „Když člověk nevěří v Boha, není na tom nebezpečné to, že nevěří v nic, ale že je ochoten věřit čemukoliv.“ A my právě v tyto dny jsme už tradičně sledovali téměř ritualizované připomínání úmrtí prezidenta Václava Havla, který zemřel před deseti lety. A herečka Eva Holubová se vyjádřila, cituji: „Já už se nemodlím za Václava Havla, ale k Václavu Havlovi. Fakt, nezbláznila jsem se. Neřadím ho mezi světce, ale mezi patrony této české, moravské a slezské země. Ano i mezi patrony Slovenska, Evropské unie a světa. Co si o tom myslíte?
No, že to je nešťastné názor.
A kde vidíte kořeny toho v podstatě zbožštění Václava Havla u významné veřejné osobnosti? Eva Holubová je bezesporu člověk, který svými názory ovlivňuje názory ostatních.
Tak umělci, ti mají tuhle výsadu ovlivňovat. Ten problém je v tom, že když nemáte autentický objekt uctívání, čili někoho – proč to chodit oklikou – když nemáte v úctě především Stvořitele, čili dárce lidských životů, jeden každý člověk dostal svůj život jako dar, když tohle visí a v materialistickém klimatu není pro tohle pochopení místo, no tak pak přichází zbožňování věcí. Věcí relativních, věcí pomíjivých, lidských osob, které jsou kombinací dobrého a zlého. V každém člověku je kus zlého, a to nezaslouží obdiv. A to je prostě, to je patologie. To je náboženská patologie.
Pane Fuchsi, my spolu hovoříme na konci kalendářního roku. Jaký význam mají podle vás v dnešní době oslavy Vánoc a oslavy přelomu roku?
No tak, když vynecháme ten komerční význam, a zkusíme skutečný, tak asi musíme uvažovat o Vánocích, o významu Vánoc, v závislosti na významu Ježíšově osobnosti. Takže Vánoce, to je narození Ježíše, že jo, tak to dá rozum. No a Ježíšova osobnost, to je: když se podíváte na to, co učil, on učil lásce k lidem. A připojíme k tomu to, co bylo řečeno před chvílí o Bohu jako Stvořiteli, Stvořitel dal lidský život ne z nějakých rozmaru, ale dát to největší, co člověk může mít, to je prostě akt lásky. Bůh stvořil člověka z lásky. No a Ježíš přišel a tu lásku k člověku, k druhému učil. Víte, celý ten problém, ta záhada lidského života, je daná tím, že Bůh stvořil člověka jako svobodného. A ta svoboda je riskantní. Staví nás mezi dobré jednání a zlé jednání. A nikdo neunikneme té realitě vlastního zlého jednání. To je ta klasická nauka o hříchu, který nás prostě v životě provází. A Ježíš tuhle svobodu svobodu žít, vybrat si sám svůj život, respektuje. Ale když si čtete Evangelia, tak zjistíte, jak naléhavě vyzývá k tomu, aby lidé v sobě to zlo, ten egoismus moc nepěstovali, protože to neomylně a zákonitě končí existenciální tragédií. Tragická existence v silném slova smyslu, to je život, kdy člověk s převahou ve svém životě kumulují zlo.
A skončí jako zlý člověk. A to je neštěstí. To je tragická existence. A Ježíš tuhle existenci, nebo tenhle lidský riskantní úděl, že si sám musí zvolit, tak přišel posílit svou dobrou stránku člověka. Vybízí, naléhá a sám umírá jako oběť za to, aby lidé tu svou hříšnost mohli odhodit, smazat, to je smysl té oběti Kristovy. Ta oběť funguje tehdy když člověk vědomě tu Kristovu oběť přijme. Když to přijme vědomě a zápasí se svým zlem. Pokud zápasí, tak má vyhráno, protože ta síla té oběti v křesťanském pojetí je nepřekonatelná. Ale jestli si člověk zvolí – já budu žít sám pro sebe – a bohužel dnešní novověká filozofie, za to jí velmi „vděčíme“, že připravila člověku tohle sebeodcizení, tuhle degradaci na animální způsob života, tak to už potom si ten člověk dožije tak jak se rozhodl. Tam ho nikdo neláme. Ani Bůh nemá možnost ho silou přitáhnout, protože ho stvořil jako svobodného. To by Bůh jednal rozporně a Bůh a rozpor to se přece trošku vylučuje.
21. 12. 2021
