Lze přirovnat Evropskou unii k nacismu a komunismu, jak to udělal papež František? Je EU totalita? Jak ničí politická korektnost svobodu? Co to je neomarxismus? A jaký je Tomáš Halík filosof?

 I o tom bude řeč. Hostem je filozof, lektor filozofické školy Academia Bohemica, šéfredaktor revue Distance a autor úspěšné knihy
„V myšlenkovém světě Tomáše Halíka: od modernismu
k neomarxismu“ pan Jiří Fuchs.

Pane Fuchsi, než přejdeme k avizovaným tématům, ujasněme si prosím jeden fakt. O vás Wikipedie píše, že jste „minulý a současný disident“. Je to tak?

 No, to je pocta.

Víte, pojem disident mívají často občané spojen s totalitou, s vězněním za nevhodné názory, s nemožností sehnat práci ve svém oboru. Děje se teď něco podobného? A děje se to vám?

 No tak s tou nemožností práce, to bych přeháněl, tak to není. Ale když se řekla, že disidentství se definuje ve vztahu k totalitě, tak komunistickou totalitu jsem neobdivoval, spíš jsem byl na okraji, a tu současnou taky neobdivuji. Také jsem spíš na okraji.

Začněme zprávou, která vzbudila v uplynulých dnech značný rozruch. Papež František přirovnal Evropskou unii k nacismu a komunismu. Doslova řekl, cituji: „V minulosti se o to samé snažilo mnoho a mnoho diktatur. Vzpomeňme na Napoleona, vzpomeňme na nacistickou diktaturu, vzpomeňme na komunistickou.“ Papež František tak reagoval na materiál Evropské komise, který doporučoval nepoužívat slovo „Vánoce“ a nahradit je slovem „svátky“ a vyhýbat se například obratu „křestní jméno“ nebo čemukoliv, co by mohlo občanům připomínat křesťanství. Je podle vás namístě přirovnání EU k nejkrvavějším diktaturám dvacátého století?

Ano i ne. Je to na místě tehdy, když budeme mluvit o totalitě. Domnívám se, že současná ideologie a jí podřízená politika totalitní je. Tahle totalita bruselská se ovšem liší fenomenologicky čili pro většinu lidí přesvědčivě, tím, že je nenásilná, že zvolila úplně jinou taktiku, úplně jinou strategii – a tím získala veřejnost na svou stranu. Takže tvrdá totalita, která se vyznačovala politickými vraždami, estébáky, KGB atd., ta to není. V tomhle smyslu se ta totalita liší. Nicméně spadá, podle mého, do rozsahu obecného pojmu „totalita“.

Jakými prvky?

Tak především, současná politika je podřízena ideologii, což není nic nenormálního, jenže je podřízena ideologii totalitní. To je první důležitý prvek. Totalitní ideologie se vyznačuje tím, že si činí nárok na ovládnutí celé společnosti v oblastech, kde se jí to z hlediska finality hodí, a ovládnutí osobních životů. Vpadá do soukromí. Brutálně. Čili tento všenárok je nárok na ovládnutí celé společnosti a celého člověka, a je samozřejmě limitován tím, jaké má totalita cíle. Ale potenciálně a relativně je to nárok na ovládnutí všeho, co je potřeba, pro zdatné uskutečňování revoluce.

Vy jste řekl „totalitní ideologie“. Evropská unie respektive její špičky se často zaklínají tzv. evropskými hodnotami. Já sama jsem působila několik let v Evropském parlamentu a přiznám se, že se mi nepodařilo nikdy zjistit, jaká je definice oněch evropských hodnot. Když se podíváme do nedávné minulosti, tak víme, že se vedly spory při schvalování „evropské ústavy“ nebo chceme-li Lisabonské smlouvy, ze které úplně vypadly křesťanské kořeny Evropské unie. Když byste měl charakterizovat ony evropské hodnoty, které to podle vás jsou?

Ano, řekl bych, že to jsou – obecně řečeno – antiteze přirozené morálky. Protože Evropská unie žije v určitém vzdělanostním kontextu. A ten vzdělanostní kontext je takový, že v něm naprosto převládla doktrína etického relativismu.

Můžete vysvětlit, co to znamená?

Etický relativismus je takové chápání lidské mravnosti, které popírá, že by třeba obecná lidská spravedlnost dávala nějaký smysl. Říká, že všechny mravní zákony, všechny mravní hodnoty, jsou historicky a sociálně podmíněné. To znamená – nemáme žádnou všelidskou morálku, která by směřovala k realizaci dobrého života. Tuhle všelidskou morálku, čili etický universalismus, popírá a nahrazuje ho tím, že každá kultura, každá doba podle svého stavu vnímání lidské reality instaluje a normativně přikazuje relativní hodnoty.

A jaký je tedy vztah současné Evropské unie k židovsko-křesťanským hodnotám, které tak často někteří politici nebo politologové zdůrazňují? Jak je to opravdu?

 Řekl bych, že to je asi tak, jako se má elektrická pila ke stromu. Je to naprostá negace křesťanského způsobu života, křesťanské morálky, křesťanského obrazu světa. naprostá negace. A vyplývá to z ideologie osvícenské, která se formovala v kontrastu k předcházejícímu období, které bylo na Západě křesťanské. Tohle by stálo za filozofický výklad, protože ani ta osvícenská ideologie, ani současný stav myšlení o člověku, nespadl z nebe. Má hlubokou návaznost na filosofický vývoj novověku.

Papež František se ohradil proti tomu, že by mělo ze slovníku psaného projevu Evropské komise vypadnout slovo „Vánoce“. Před papežem Františkem zde byl Benedikt XVI., který varoval, že Evropská unie se stává aktivní hrozbou pro křesťanskou identitu, a text tehdejšího návrhu evropské ústavy nebo chceme-li Lisabonské smlouvy, označil za „projev evropské patologie a sebenenávisti k vlastní identitě“. A evropská integrace je podle něj „společenství budované bez respektu k lidské důstojnosti.“ Naopak papež František měl doposud, až do této „roztržky“, vztah k EU velmi blízký. V čem podle vás spočívá ta současná změna Vatikánu vůči Evropské unii, která spíš navazuje na toho Benedikta XVI.?

Myslím, že papež Benedikt měl jinou filozoficko-teologickou orientaci, než má současný papež. To určitě souvisí s tím, že současný papež je spíš levicový. Vývoj EU došel tak daleko, že už se konfrontuje se základními hodnotami a zvyklostmi křesťanství takhle explicitně, takhle natvrdo, viditelně, takže papež František zřejmě už také má někde mez, za kterou, v tom svém levicovým chápání skutečnosti, nepůjde. A zřejmě tady, tady už překročily nároky politiků a ideologů pro papeže Františka tu únosnou hranici. Což já samozřejmě vítám.

Ale pořád je ve hře ten kontext. Vzdělanostní kontext. A ten je hluboce nepříznivý přirozenému životu člověka tak, jak ho prohloubila a vysvětlila třeba filozofie klasického realismu. Protože filozofie, která dneska převládá a která je vidět v hodnotovém relativismu, ta je skutečně lidsky destruktivní. A jde jenom o to, jak to načasují, v jakých fázích se odehrává ta destrukce.

Novověká filosofie člověka jde mimo lidskou realitu: například v tom, že popírá něco takového, jako je obecná lidská přirozenost. Tam jim strašně vadí, že to je neměnná. A to jim připadá statické, protože to kontrastuje s dynamikou života.

Málo pokrokové.

 To taky. Pokrokovost je právě v logice toho, že se opustila lidská přirozenost, v níž jsou soustředěna kritéria dobrého života a správného života. Má to dramatický, na první pohled přesvědčivý vývoj od Kanta přes Hegela mezi současné filosofy, kteří jsou většinou epigony těchto dvou mohutných autorit novověkého myšlení. Preference moderních směrů s negací lidské přirozenosti přináší automaticky negaci přirozeného mravního zákona, to je všelidský mravní zákon, který platí proto, protože lidská přirozenost je ustrojena tak, aby člověk směřoval smysluplně k vývoji charakteru. Vývoji osobnosti mravní.

Pane Fuchsi vy se se svými názory dlouhodobě netajíte, publikuje, před časem jste zveřejnil v katolickém časopisu RC Monitor článek na téma „Existuje rozumná alternativa?“ ve kterém jste napsal, že „naši křesťanští politici by se měli učit u Poláků a u Orbána“. A uvedl jste, že „zodpovědná volba křesťana nemůže být prounijní, a tedy proti křesťanská.“ Nicméně někteří naši biskupové, například pan biskup Holub, tento článek kritizoval a později zakázal vůbec distribuci katolického časopisu RC Monitor ve své diecézi. Dá se podle vás mluvit o cenzuře, když biskup zakáže distribuci časopisu s názory, se kterými nesouhlasí?

Nejsem církevní právník. Vím, že určité kompetence biskup v rámci církevního života má. Pokud něco třeba vybočuje z logiky křesťanské víry, tak může v tom prostředí, ve kterém se to šíří, říct: „Tak tohle ne. To už je za hranou.“ Pokud jde o problémy, jako je vztah k EU, hodnocení EU, jestli je totalitní nebo ne, a preference politických stran, které se k ní vážou, tak tady, myslím, že to je už neoprávněné, nekompetentní. Já jsem s otcem biskupem po tomhle nedorozumění mluvil. Snažili jsme se v docela příjemném rozhovoru hrany obrousit, trošku je vysvětlit. Ale víte, tahle přesvědčení se nelámou přes noc. V člověku to je. Má to své důvody a chtělo by to důkladnější debaty.

Já jsem zmínila že vydáváte revue Distance, a v tom revue Distance vy píšete: „politická korektnost je faktorem významného omezování svobody. Především nutí občany, aby mluvili jinak doma a jinak na veřejnosti.“ Takže: je ona politická korektnost v souladu se svobodou slova, která má být nedělitelná?

Už ta otázka znamená odpověď. Je to fikaný, geniální nástroj na manipulaci veřejnosti. V tomhle neomarxisti jsou vynikající. To jsou stratégové. Vedle nich, vedle politické korektnosti, jsou komunisti amatéři.

Pojďme tedy k pojmu neomarxista. Jak vy definujete neomarxistu, pane Fuchsi? Kdo to je?

 Neomarxismus vznikl ve dvacátých letech minulého století jako protest západních intelektuálů, většinou komunistů nebo sympatizantů s komunisty, v reakci na tvrdý totalitní způsob prosazování komunistické ideologie. Věděli, že (alespoň na Západě) není možné tímhle způsobem uspět. A šli na to velmi, velmi mazaně. Místo sázky na dělníky, což byla komunistická volba, vsadili na intelektuály, protože problém společnosti souvisí se vzděláním. Dělník těžko může přednášet, kázat lidem o tom, jaký má být život. Kdežto intelektuál, vzdělaný intelektuál, který je konformistický dobově, má šanci oslovit veřejnost. Takže obsadili především univerzity. V Americe byli neomarxisté většinou židé, kteří utekli z Německa. Na amerických univerzitách začali šířit ideologii nenásilného prosazování změny, radikální změny, společnosti.

Jak byste ten neomarxismus charakterizoval?

Je to ideologie, která míří k politické radikální změně. Ta změna je motivovaná nenávistí ke stávající tradiční morálce Západu, způsobům, dosavadních zvyklostí, a toho, jak Západ vypadal. Nenávist je pohonem, která se snaží zprvu (není vyloučeno, že to nepřejde do této tvrdé totality), ale zprvu nenásilně, přes vzdělání. Čili vychovávat kádry na univerzitách a působit v různých vzdělávacích kulturních institucích na změnu smýšlení evropských společností, především vzhledem k dosavadní tradici Západu. Čili je to záměrná, cílená, ale trpělivá destrukce západní civilizace tak, jakou měla podobu a k čemu v jejich době dospěla.

Vy jste zmínil roli intelektuálů. Já vím, že vy jste také napsal knihu o člověku, který se těší velké přízni intelektuálního světa, a sice o Tomáše Halíkovi, která má podtitul „od modernismu k neomarxismu“. Zařadil byste pana Tomáše Halíka mezi ty intelektuály, kteří se přiřadili k této myšlenkové škole a kteří pro ni získávají třeba mladé lidi?

 No jistě, jistě. Stačí, když se podíváme, jaký je obsah totalitní ideologie neomarxismu. Je to především multikulturalismus a genderová ideologie. To on prosazuje explicitně, čili výslovně, veřejně, a považuje to za vývoj humanity.

Vy jste se také dotkl genderu. V revue Distance píšete, že tzv. „gender mainstreaming je hlavní politickou strategií Evropské unie. Je závazným principem, který platí pro všechny členské státy.“ Vysvětlete, prosím, co to je gender mainstreaming.

Je to jedno z hlavních chapadel totalitní ideologie neomarxistů. Druhé je multikulturalismus. Třetí je politická korektnost, která tyto obsahy prosazuje. A takovou základnou, rádoby morální, jsou lidská práva. Ovšem lidská práva zcela pervertovaná. Když jsme se za komunistů dovolávali lidských práv, tak to byla lidská práva tak, jak vyplývají z lidské přirozenosti. Ne svévolně definovaná. Kdežto to, co dneska předvádějí pod termínem „lidských práv“, to jsou pravé opaky lidských práv.

To je svévolné diktování ideologicky výhodných a účelových obsahů jako by to byla lidská práva. Čili zneužívají hodnotu termínu lidských práv k tomu, aby prosadili pod termínem „lidská práva“ svoje revoluční záměry. To je prostě fikaný.

Také gender mainstreaming se mimo jiné samozřejmě odvolává na lidská práva žen. A definuje si je naprosto svévolně. S oblibou říkám, že autorem takových lidských práv jsou lidé typu Obamy nebo Clintonové. Prostě nadekretují lidská práva podle toho, jak to ideologicky cítí, jak to revoluce potřebuje. To je paskvil. Je to drzost. Je to taková arogance, neomalenost

s jakou zacházejí. Ale není divu, protože vzdělanostní pozadí je k tomu opravňuje, legitimizuje jim takové svévolné definice, takové redefinice lidských práv – je to důsledkem etického relativismu.

Tyto souvislosti jsou velmi zajímavé a napadají především vzdělanecké pozadí člověka Genderová ideologie je z hlavních proudů totalitní ideologie, kterou režimy prosazují, mají to přikázané. Vezměte si debatu, která ještě probíhá u nás o Istanbulské úmluvě.

Kým mají režimy genderovou ideologii přikázánu?

Přikázánu politiky, kteří jsou oddanými služebníky totalitní ideologie. Pokud mluvíme o bruselské totalitě, tak v této totalitě musíme rozlišovat řídící ideu – to jsou ideologické obsahy. V případě neomarxismu to jsou beranidla k rozbití západní civilizace, dosavadních hodnot vyznávaných obyčejů, zvyků, k přerušení sociálních vazeb multikulturalismem. To je jedna linie, jedno beranidlo multikulturalismu. Druhým beranidlem je genderový feminismus.

Podívejte se na multikulturalismus. Marcuse, jeden z hlavounů toho neomarxismu (Herbert Marcuse, 1898–1979, jeden ze zakladatelů Frankfurtské školy, pozn. ABJ), říkal: „My musíme mobilizovat všechny lidi na okraji Západu, protože v nich je revoluční potenciál.“

Tyto menšiny si teď vymyslely lidská práva menšin (to je pseudopojem; menšiny jako menšiny nemají žádná lidská práva. Lidská práva má vždycky jenom osoba, jedinec. Ale oni si s tím prostě hrají). Takže lidská práva menšin – a ta slouží čemu? Nu, k rozbití identity, civilizační kulturní identity západních společností. To je ten motiv neomarxistů, k němuž slouží tahle beranidla.

To první, multikulturalismus, má rozpustit národy. Všichni víme: udělat všenárod podle osvícenského ideálu všelidské jednoty. Gender mainstreaming, to je druhá větev, druhé beranidlo, které destruuje současný západní svět. A má za úkol rozbít rodinné vztahy. Rodina, to je přirozený oponent těchto ideologických snah. Proto ji rozbíjejí tak, že řeknou: dosavadní patriarchální společnost, to byla svévole, to je systémové násilí na ženách.

Rozdělení mužských a ženských rolí, to je prý umělé, protože celý gender, to znamená sociální chování zúčastněných, je sociokonstrukt. Jenom konstrukt, to si lidé vymysleli. Podle nich si ovšem lidé vymysleli i lidská práva. I obecné mravní normy – například obsah spravedlnosti. To vše si podle nich lidé vymysleli.

Čili oni těží z hegemonie etického relativismu, aplikují ji konkrétně na situaci rodin a vyzdvihnou samozřejmě ty slabé. To je model revolucionářů od Marxe počínaje: že bojují za utlačované. Takže definují utlačované podle ideologických kritérií, podle toho, jak se jim to hodí. V rodině našli ženu. Žena je slabší a muž ji znásilňuje.

Rozdělení rolí je podle nich umělé, je to systémové násilí, strukturní násilí jak tomu říkají, a oni bojují za to, aby tohle násilí bylo odstraněno
a utlačované ženy osvobozené. A rodina? Rodina je v rozkladu. Vezměte si skutečné lidské právo v rodinném životě je takovém: protože mají rodiče povinnost vychovávat děti, tak mají právo vychovávat děti. A tihle ideologičtí exoti, ty jim to právo odebírají a překládají ho na státní moc, protože jsou mimo jiné kolektivisty. A v kolektivismu je jedinec podřízený státní moci. A tuhle nespravedlnost, tuhle nerovnováhu, chtějí odstranit, tak si vymýšlí. Jeden omyl za druhým dohromady vytvářejí ty nesmysly, že role muže je mocenský výmysl, a žena, žena se dostala do pozice utlačovaného.

Jak to jedna francouzská feministka – ze skupiny kolem Sartera – říkala, že se těší až budou muži rodit. Nu, technologie jdou pořád vzhůru, takže proč ne, že? Z pohledu zdravého rozumu jsou to propastný blbosti.

14. 12. 2021