Vítejte u Aby bylo jasno. O čem si píše se Světlanou Witovskou na Twitteru? Kdo je nejúžasnější hacker? Koho jmenuje prezident republiky guvernérem České národní banky? A jaké jsou vztahy mezi prezidentem Milošem Zemanem a předsedou Senátu Milošem Vystrčilem poté, co chtěl šéf Senátu zbavit hlavu státu pravomocí? I o tom bude dnes řeč.

 Ve studiu je se mnou zkušený novinář, publicista a mediální manažer. Působil v tiskovém odboru Úřadu vlády i jako vedoucí PR oddělení ČSSD. Někdejší hradní zpravodaj deníku Právo, a především od roku 2013 ředitel Tiskového odboru Kanceláře prezidenta republiky a tiskový mluvčí hlavy státu pan Jiří Ovčáček Dobrý den.

Dobrý den a krásný nový rok 2022.

Pane Ovčáčku, Vy jste terčem obrovské kritiky médií, politiků, někdy i veřejnosti. Ale jsou o vás známy dvě věci. Zaprvé, že za svou povinnost považujete za všech okolností bránit prezidenta republiky, a zadruhé, že s určitou veřejnou dehonestaci ve své roli svým způsobem počítáte. Nicméně v posledních měsících od hospitalizace prezidenta Miloše Zemana ve vojenské nemocnici se na komunikaci Kanceláře prezidenta republiky i na komunikaci Vaši osobní snesla opravdu smršť kritiky. Jak Vy byste tu komunikaci zpětně zhodnotil?

To je velmi důležitá otázka a děkuji za ni. My jsme prožili velmi složité období nikoliv jenom politický, ale také lidsky, protože hospitalizace pana prezidenta byla závažnou záležitostí. A naším jediným cílem, úkolem, pocitem, přáním bylo, aby se pan prezident uzdravil a mohl se vrátit zpět do svého úřadu. To je třeba si uvědomit jako první. Za situace, kdy pan prezident byl hospitalizován, došlo k něčemu, co bychom mohli nazvat „uvolnění jakéhosi poklopu“ a na denní světlo začaly prýštit různé emoce, přání, výkřiky, dlouho potlačované touhy. Teď mluvím o té určité vlně nenávisti, která se objevila v části politického spektra a části mediálního spektra. To je věc, která pro mnohé lidi byla mimochodem šokující a překvapující. Jinými slovy řečeno, teď použiji metaforu, je-li vládce oslaben, a známe to z historie, tak se objeví mnoho těch, kteří touží toho vládce nahradit, zničit, definitivně odstranit. Najednou odpadnou ty masky, které se doposud na tvářích objevovaly, a pronáší se mnohá zlá slova.

A tím se dostávám k té odpovědi. Za takové situace, kdy čelíme mimořádné negativní vlně, která je velmi emocionální, kdy zaznívají přání smrti, toho, aby se prezident republiky už nevrátil do svého úřadu, aby zemřel, tak přemýšlíte, jakým způsobem reagovat. A mlčení je nejúčinnější zbraní proti takové situaci.

Zvolil jsem úplně jinou strategii, která je atypická, ale považoval jsem ji svým srdcem za mimořádně důležitou. Bude to znít skoro jako fráze – opřel jsem se o lidi, o běžné občany, kteří psali stovky, možná tisíce, mailů, SMS, zpráv na messengeru. Kdekoliv na ulici jsem potkával lidi, tak jsem slyšel dobrá a krásná slova. A z toho vzešla moje strategie minimalistické komunikace. Minimalistické komunikace nesdělovat zbytečnosti a sdělovat pouze věci, které jsou podstatné a důležité – a nepříliš reagovat na všechny ty negativní emoce, které se objevily.

Tady mohu dodat i jednu věc: že na počátku celého příběhu a hospitalizace pana prezidenta jsem sdílel všechny důležité informace, které byly posléze potvrzeny i třeba panem profesorem Zimou. Když jsem hovořil na počátku o tom, že pan prezident potřebuje zesílit, že je zesláblý, že potřebuje dostatečnou výživu, jinými slovy řečeno, že to je důvod hospitalizace, tak přišla obrovská vlna nenávisti. Po návratu pana prezidenta do Lán jsem četl v Deníku rozhovor s panem profesorem Zimou, kde hovořil o tom, že pan prezident potřeboval zesílit. Takže to bylo to důležité: říct jasné informace, jasná fakta, ale nemluvit zbytečně – a opřít se o lidi. A děkuji jim za to. Byli oporu panu prezidentovi.

Prozraďte něco z té hradní kuchyně. To byla jenom vaše strategie nebo jste se o té strategii radili s panem kancléřem Mynářem, bylo to vaše rozhodnutí nebo týmové rozhodnutí? Jak to vlastně bylo? Protože přece jen lidé se ptají nebo ptali se, proč ta komunikace vypadala tak, jak vypadala. Takže, rozhodoval jste sám nebo jste rozhodovali v rámci prezidentské kanceláře?

Musím říct jednu důležitou věc. Pan kancléř byl velkou oporou panu prezidentovi. A nejenom, že byl velkou oporou. Choval se nesmírně statečně. My tady hovoříme o mé práci, ale musíme si uvědomit, že mnohem větším mediálním útokům, a dokonce velmi podlým, musel čelit pan kancléř. Ten podnikal i některé kroky, aby zamezil těm podlým a zlým útokům a snahám zbavit pravomocí pana prezidenta. Velmi odvážně postupoval, já si ho za to moc vážím a, říkám to tady teď poprvé, a děkuju mu za to, protože jsem u toho celou dobu byl.

Vy jste zmínil roli kancléře Vratislava Mynáře, který čelil, jak jsem to pochopila, i útokům zbavit prezidenta republiky pravomocí. Víte, nebo můžete prozradit, i něco dalšího, než to, co jsme jako občané viděli v médiích? Když jsme viděli aktivitu Senátu a aktivitu předsedy Senátu pana Vystrčila, když jsme viděli aktivitu některých dalších politiků, když jsme viděli diagnózy na dálky – prozradíte ještě něco, o čem třeba nevíme a čemu jste čelili vy v prezidentské kanceláři ze strany médií nebo politické scény?

Nebyla to jednoduchá situace, ani pro pana kancléře. Když jsme například pořádali ony tiskové konference, kde pan kancléř oznamoval nejnovější informace, to byste musela vidět tváře těch novinářů, kteří tam stáli naproti. (Ne všech.)

V jakém smyslu?

Neboli, novináři zcela ztratili, z vašich slov vyplývá, nestrannost a nedokázali ani udržet poker face na tiskové konferenci?

Ve své podstatě ano. Uvědomte si jednu věc: mnozí z novinářů prožívají jakési politické trauma už od doby zvolení Václava Klause prezidentem republiky. A deset let prezidentství Václava Klause dštili oheň a síru na Václava Klause. Teď deset let dští oheň a síru na Miloše Zemana. To je dvacet let života v negaci.

A teď si najednou představte, že ten, koho neustále kritizujete, urážíte, leží na nemocničním lůžku a nesou se zprávy, že by třeba mohl odejít z tohoto světa. To v člověku buď probudí soucit, lásku anebo taky to negativní.

Ale musím říct, že každý člověk může třeba projít nějakou změnou. Nechci zase hovořit o tom, že by se všichni novináři takto chovali. Abych byl velmi spravedlivý, je celá řada novinářů – a samozřejmě, omlouvám se, nikoho nebudu jmenovat – z mainstreamových médií, kteří taktéž v soukromých zprávách vyjadřovali svoji účast. Byla to zvláštní atmosféra a je to zvláštní životní zkušenost.

Vy se často špičkujete s novináři na Twitteru. Já tady použiji jeden tweet, kdy moderátorka Witovská reagovala na Váš tweet, ve kterém jste před Vánoci přál „požehnanou třetí adventní neděli“, slovy: „Přiznejte se konečně, kdo jste hacknul oficiální účet mluvčího prezidenta“. A vy jste jí odpověděl: „Narození nejúžasnějšího hackera si už brzy připomeneme“. Evidentně jste tím myslel Ježíše Krista. Baví vás takto špičkovat s novináři na Twitteru?

Tak baví mě to především, pokud je to v laskavé formě. Ale někdy ty hádky nepřinesou nic produktivního a nemám je rád. Musím říct, že jsem ten tweet konzultoval i s jedním nejmenovaným knězem.

A on vám schválil, že Ježíš Kristus byl nejúžasnější „hacker“?

Sňal z nás všech hříchy, zemřel za nás, vstal z mrtvých, a to je přece nejúžasnější zpráva Vánoc, kterou máme! A v souvislosti s děním uplynulého půlroku roku 2021, kdy všechno vypadalo na první pohled černě, ale člověk zažíval ve skutečnosti mnohdy krásné situace, právě i setkání s konkrétními lidmi, tak o to víc jsem ty Vánoce potom prožíval. Takže, samozřejmě, můžeme to takto říci. Jsem spíš konzervativnější člověk, proto nejsem zrovna příznivcem takovéhoto moderního způsobu pastorace. Ono se to trošku někdy mění v takový tingltangl. Ale ano, je tomu tak. A byl jsem rád, že jsem mohl Světlaně Witovské takto odepsat.

Pojďme ale od Vaší laskavé twitterové komunikace ke komunikaci ostřejší. Například moderátorovi České televize Michalu Kubalovi jste vzkázal, že při sledování České televize člověk nepozná, jestli sleduje Televizní noviny z roku 1981 nebo aktuální zpravodajství. V čem Vy, jako bývalý novinář a člověk, který se léta pohybuje mezi politikou a médii, vidíte podobnost současného zpravodajství České televize a normalizačního zpravodajství tehdejší Československé televize?

 A myslím si, že dost dobře to bylo vidět po výsledku voleb. Já plně respektuji volbu každého občana této země, ať volí kteroukoliv politickou stranu, jsem dalek kohokoliv odsuzovat. Ovšem myslím si, že třeba redaktoři veřejnoprávní televize, nebo televize veřejné služby, abych hovořil úplně přesně, by neměli tak dávat najevo na svých twitterových účtech, že jsou šťastní z výsledku voleb. Ono to je mimochodem i kontraproduktivní pro ně, protože se může stát, i když si to nepřeji, že se ta vláda stane nepopulární. A oni pak ponesou odpovědnost i za ni. To je možná věc, kterou by si také měli uvědomovat.

Ale každý, kdo sleduje zpravodajství ČT, tak samozřejmě vyciťuje určitou tendenci mít někoho rád a někoho nemít rád. Mám proto raději komerční média, komerční televize, které dávají prostor mnoha názorům a dávají prostor mnoha lidem z různých názorových proudů, protože prostě a jednoduše ví, že mají různé diváky a ti diváci chtějí slyšet různé názory. Někdy mám u České televize pocit, že vysílá sama pro sebe.

Víte, Česká televize velmi často vzpomíná na předlistopadové události. I na listopadové události. Vzpomíná na jejich aktéry. A tady je taková opravdu zajímavá věc, protože prezident Miloš Zeman byl v roce 1989 ještě jako prognostik snad jediným ekonomem, který se v době, kdy odvaha nebyla levná, odvážil na obrazovce tehdejší socialistické televize pojmenovat problémy doby. Jaké Vy máte vysvětlení proto, že ho v podstatě ti novináři vyřadili z té skupiny těch lidí, kteří zásadním způsobem opravdu ovlivnili vývoj Sametové revoluci a vývoj i následující? A že ho tak nenávidí?

Víte, to je dáno dvěma faktory. Ten první, ten už jsem zmiňoval, to je ta normalizační Československá televize. Když někdo zlobil, použiji-li tento termín, nemusel to být zrovna disident, ale třeba se dopustil nějakého neprozřetelného politického prohlášení v soukromí nebo nějaké umělecké oslavě, setkání, no tak se mu mohlo stát, že najednou v té televizi nebyl. A neexistoval. To byla běžná praxe. Prostě a jednoduše nějaký herec, herečka, najednou zmizeli. Pokud provedli potom jakési pseudopokání, tak se třeba mohli vrátit. Ale to byla běžná praxe, že najednou někdo prostě v té televizi nebyl. A jelo se dál a tvářilo se, že se vlastně nic nestalo, a dokonce, že se vůbec nic neděje. To je podobná situace jako s Milošem Zemanem. S člověkem, který tenkrát dostal šanci na to pseudopokání, že v Československé televizi má pronést odvolání toho, co napsal – a on tam šel a ještě to zostřil.

Ano, já si na to pamatuji.

A to je, myslím si, typicky zemanovské a velmi sympatické a odvážné.
A samozřejmě, ten druhý faktor je ten, že Miloš Zeman jako politik celý svůj politický život neposlouchá rady novinářů. On není typ politika, který si přečte komentář v některém Bakalově médiu, a podle toho řídí svoji politiku, a pak je chválen dalšími komentáři, jak je báječný a skvělý.

Víme velmi dobře, že takoví politici většinou jsou buď na jedno funkční období, nebo dokonce jenom na polovinu funkčního období, protože většinou velmi špatně dopadnou. Jinými slovy řečeno Miloš Zeman nikdy neposlouchal rady novinářů. Zajímá se o jejich názory, čte si názory novinářů, ale neřídí se tím. Když napíšou, že je výborné něco schválit, tak si spíše přemýšlí nad tím, proč to schválit nebo proč to neschválit. Ale tím, že jaksi nejde v tom proudu s mainstreamovými novináři, tak není takzvaně „jejich“.

Pojďme nyní ke komunikaci vlády. Vy jste v rádiu Impuls uvedl, že pan prezident ocenil styl komunikace nové vlády, která toho zatím moc nenamluví, a že je tam méně slov a více činů. Řekněte: to je ocenění pana prezidenta, ale jak Vy jako novinář vidíte komunikaci nové vlády? Já teď narážím na to, že například pan ministr Síkela ještě před svým jmenováním, když navštívil pana prezidenta, vyšel před novináře a nepřipustil žádné otázky. Co si o tom myslíte?

Tak to bych určitě tehdejšímu kandidátovi nevyčítal. Nemyslím si, že bychom měli bránit novinářům v jejich práci, ale doba si žádá – a už nějaký čas celospolečensky, a i v osobních životech a i v novinařině a i v politice –znovu objevovat krásu ticha a mlčení. Všechno se všude komentuje. Na všechno se všude reaguje – například na Twitteru. Ale je chybou reagovat neustále.

My jsme se dostali do situace, kdy politika začala být dělána vzkazy přes Twitter. Politik A napsal o politiku B, že je lump. Politik B mu břitce odpověděl, že on je také lump. A touto formou začala fungovat politika. Věci, které se měly dojednávat, a to slovo použiji – v zákulisí – protože i demokratická politika potřebuje své klidné zákulisí ku prospěchu celé země, se začaly věci dodávat tzv. on-line. To znamená výběry kandidátů začaly probíhat v médiích, začalo kádrování, kdo může, kdo nemůže.

V takové době je velmi užitečný návrat do situace, kdy například máte před sebou projednání osnovy zákona, vy si to nejprve v klidu projednáte, prodiskutujete se všemi zúčastněnými, a pak představíte hotový návrh. Který může být přijat, odmítnut a tak dále.

To znamená, je sympatické, že nová vláda vycítila tuto atmosféru. Teď nechci hodnotit výsledky konkrétní práce, to je věc také politického názoru, ekonomického názoru, ale doufám, že v tom vláda vydrží: je otázkou dát se na tuto cestu. To znamená: méně mluvit, méně se ke všemu vyjadřovat. Neodpovídat na všechno.

Byly doby, kdy se odpovídalo na jakoukoliv otázku. Časem, kdy jsem vnitřně cítil, že se ta doba mění, tak jsem začal ubírat a zbytné otázky nechávám bez odpovědi. Snesu raději to, že se o mně napíše, že jsem nekomunikativní. Ale ten všeobecný mumraj a rozruch v situaci kdy tady máme „Krizi krizí“ – kdy se ty jednotlivé krize, krize energetická, ekonomická, mezinárodní, začínají stahovat v jednu velkou, nebezpečnou řeku – tak, v takové situaci, promiňte mi ten výraz, „žvanění“ jenom zhoršuje situaci. My jako západní civilizace jsme opravdu ve stavu, že jeden tweet může rozpoutat mimořádně nebezpečné události. Vezměte si jaká je situace třeba řekněme v západo-ruské relaci. Nebo i vůči Číně. To znamená: i na tom našem českém dvorečku potřebujeme ubrat plyn a více si spolu třeba povídat face to face.

A jak ubere plyn Kancelář prezidenta republiky, respektive tiskový odbor, jehož vy jste ředitelem a také vy jako tiskový mluvčí? Jak bude vypadat komunikace v následujících měsících? V posledních čtrnácti měsících vlastně mandátu pana prezidenta?

Ubere na maximum. To znamená, budeme sdělovat věci důležité, podstatné, základní důležité informace tak, jako v případě hospitalizace pana prezidenta, kdy veřejnost samozřejmě byla informována, není cílem něco zahalovat – ale není už čas na sáhodlouhá, opakovaná, neustálá prohlášení. Kdo se teď podívá i třeba na můj twitterový účet, je tam výrazný úbytek komentářů, reakcí. A v tom budu pokračovat. V jakési minimalistické verzi.

Tady je důležité opravdu hovořit. Tak, jako spolu hovoříme teď, tak, jako spolu bude hovořit pravidelně pan prezident s panem premiérem každý měsíc na zámku v Lánech, tak touto formou postupovat. Vrátit zpátky dialog a rozhovor. A také to ticho, ve kterém se dá přemýšlet. Než něco učiním, tak nad tím alespoň chvilku přemýšlet. Než něco napíšu, než něco řeknu, mlčet, objevit krásu ticha. Včera jsme měli na Pražském hradě v naší kapli mši svatou a kněz hovořil – a mluvil mi ze srdce – o tom, že bychom měli opět objevovat krásu ticha a mlčení. A to by mělo platit i pro politiku.

Neznamená to, znovu opakuji, zadržovat informace, ale říkat je s úměrou. Při vědomí toho, že ten rok bude velmi, velmi složitý pro občany České republiky, pro nás pro všechny. My se pohybujeme na určité, nechci, aby to znělo přehnaně, ale opravdu na určité hraně propasti.

Pane Ovčáčku, jak už jsem zmínila, před panem prezidentem je posledních zhruba 14 měsíců výkonu mandátu. Když se podíváme na jeho ústavní pravomoci, tak je před ním ještě poměrně významná a rozsáhlá agenda. Měl by jmenovat několik členů bankovní rady ČNB, včetně nového guvernéra. Měl by jmenovat jednoho ústavního soudce, předsedu Nejvyššího správního soudu, předat státní vyznamenání, jmenovat soudce, profesory – je toho spousta. Pojďme to rozebrat maličko podrobněji. Prozradíte, koho se chystá jmenovat hlava státu do čela České národní banky?

Neprozradím, protože to nevím. To je právě to krásné – někdy nevědět je lepší. To znamená, že v tomto bloku vás asi dost zklamu, protože nebudu vůbec hovořit o žádných jménech. Pokud se jedná o soudnictví jako takové, tady se bavíme o vrcholovém soudnictví, tak tam pan prezident bude o věcech hovořit s novým ministrem spravedlnosti. To znamená tam bude probíhat dialog, kooperace, debata, ale nebudu teď hovořit o žádných jménech.

Je to možná krásný příklad toho, o čem jsme se bavili předtím: možná tak před čtyřmi roky by teď už vypukla férie na téma, jak to, že už ten zlý prezident někoho nejmenoval, když už musí jmenovat. Není třeba spěchat. Pečlivost je mnohem důležitější. Ten proces bude ještě nějaký čas trvat. Je důležitá kvalita výběru.

Takže, pan prezident se o soudnictví, o soudním systému, bude bavit s panem ministrem spravedlnosti. Pokud jde o bankovní radu, předpokládám, ale skutečně jen předpokládám, že to bude také se současným guvernérem České národní banky. O tom se povede diskuse. Ale nemám zatím žádnou informaci, kdy by se tak mohlo stát, kdo bude tím konkrétním jménem, ale samozřejmě je to už určité dědictví. To je také třeba si uvědomit, je to důležité.

Já rozumím tomu, že žádné jméno nám nesdělíte, ale zajímala by mě jedna věc. Jak vlastně v tuto chvíli vnímá pan prezident politiku České národní banky, která zvyšuje úrokové sazby a o které expremiér Babiš tvrdí, že tak sabotuje českou ekonomiku. Pan prezident je ekonom, určitě na to nějaký názor má?

Tak pan prezident určitě na to nějaký názor má, ale vzhledem k tomu, že tento názor nebyl zatím prezentován veřejně, a nepředpokládám, že by se tak v blízké době stalo, tak se zahalím v mlčení. Nemyslím si, že by teď bylo mojí úlohou o tom hovořit, protože to jsou přesně ty věty, které mohou mnoho ovlivnit. Nepřísluší mně to. Pokud by se pan prezident chtěl vyjádřit ke krokům České národní banky, tak to jistě učiní, ale jelikož tak doposud neučinil, tak tak nebudu činit ani já.

Já jsem zmínila také Ústavní soud, kdy by prezident republiky měl navrhnout ústavního soudce za paní soudkyni Šimáčková, která odešla do Štrasburku. Ovšem tam hraje významnou roli Senát. A jak víme z minulosti, tak už několikrát se stalo, že Senát odmítl kandidáty hlavy státu na ústavní soudce. Jaký vztah mezi Kanceláří prezidenta republiky a Senátem panuje nyní, poté, co předseda senátu Vystrčil byl jakýmsi hlavním motorem toho, aby byl pan prezident zbaven některých pravomocí?

Musím říct, že pan prezident učinil velké gesto, kdy veřejně těm lidem, kteří se již těšili na to, že odejde, anebo, že bude zbaven pravomocí, tak jim veřejně odpustil. To je ta lidská rovina.

A potom, z politického hlediska, ty vztahy teď bych nenazval úplně napjaté, ale nazval bych je, možná, nijaké. To znamená, že není tendence k tomu nějakým způsobem spolu více komunikovat. Je to příliš čerstvá záležitost. Ale nechci rozviřovat vody, nechci vyvolávat nějakou novou kontroverzi. To je věc svědomí každého.

Teď jsme reagovali na onu aktivitu, která se týkala tzv. uzavřeného Pražského hradu, takže samozřejmě pokud je Pražský hrad osočen nějakým nepravdivým způsobem, tak budeme reagovat. To bude platit i nadále. Ale myslím si, že bychom měli ty věci oddělit.

Domnívám se, že v případě diskuze o kandidátovi nebo kandidátce na post ústavního soudce jistě bude docházet k dialogu pana prezidenta třeba i s panem premiérem, který zastupuje určitou velkou část Senátu. Takže si myslím, že bude pečlivě prováděn výběr tak, aby nedocházelo k nějakým zbytečným situacím, kterých jsme byli svědky v minulosti. Kdy někteří kandidáti byli opravdu, řekl bych až nevhodným způsobem, kádrováni. Lidé, kteří mají vynikající profesní jméno, a jsou to vynikající osobnosti, tak museli podstoupit určité martyrium. Myslím si, že toto skončilo.

Ona se ta situace poněkud změnila – je to určitý paradox – po volbách. Bylo to vidět i v době hospitalizace pana prezidenta. Vzpomeňme, že právě pan premiér Fiala se choval velmi úměrně, jednal velmi úměrně, také mají s panem prezidentem velmi korektní a dobré vztahy. Vztah dialogu.

Na to jsem se chtěla zeptat. Pan prezident jmenoval vládu, ačkoliv se mu příliš nelíbil jeden z představitelů, konkrétně kandidát na ministra zahraničí. A zdůvodnil to mimo jiné i tím, že dostal od premiéra osobní garanci že pan Lipavský se bude chovat v souladu s vládním prohlášením, což znamená strategické partnerství s Izraelem a podporu visegrádské spolupráce. Lze věřit tomu, že premiér Fiala tuto garanci skutečně dodrží, když už nyní z vlády zaznívají, například od pana ministra Beka, slova, že by se chtěl soustředit na dialog s Německem a s Rakouskem? Od pana Lipavského, že by chtěl obnovit jednání v rámci Slavkovského trojúhelníku? Je schopen podle vás pětikoalici premiér Fiala, jakkoliv nezpochybňuji jeho dobrou vůli, je schopen to vůbec dodržet tuto garanci?

Myslím si, že Vy jste řekla to podstatné. Zazněl i jakýsi osobní příslib pana premiéra, který je ale podpořen konkrétními kroky už teď. Samozřejmě vláda je ve své funkci teprve krátkou dobu, takže musíme také vyčkat oněch sto dnů hájení, jak si celá věc, jak se říká „sedne“. To znamená, jakým způsobem se podaří sladit jednotlivé tóny, aby to byl orchestr, ale aby to nebyla kakofonie: aby z Černínského paláce a z některých přidružených úřadů nezaznívaly jiné věci, než jsou v programovém prohlášení.

Ale tady je důležité, že pan premiér má ve svém týmu lidi, kteří jsou garancí takového postupu. A, upřímně řečeno, v dnešní době tu zahraniční politiku za vládu (a bylo tomu už tak za Andreje Babiše), vykonává především předseda vlády. V celém eurounijním prostoru, ale i ve vztahu ke Spojeným státům americkým a nejenom k nim. Je velmi důležité, že si Petr Fiala do svého premiérského týmu vzal lidi, kteří jsou zárukou dobrých, vynikajících a přátelských vztahů s Izraelem.

Můžete jmenovat?

Třeba pan Pojar. To je, myslím si, velmi, velmi důležité. A je to důležité gesto. A nejenom gesto. Řeknu-li to prakticky, předsedovi vlády to umožňuje koordinovat i prostřednictvím lidí, které tím pověří, zahraniční politiku v jednotlivých jiných úřadech. To, že teď zaznívají jakési, můžeme tomu říkat osobní názory, samozřejmě může být legitimní v situaci, kdy se nevymezujete vůči někomu jinému. Když řeknete, že jste proti V4 a dodáte, že jste pro spolupráci s Německem, s Rakouskem, tak je to něco jiného, než když řeknete, že jste pro spolupráci s Německem s Rakouskem. Proč by ne. Ostatně, pan prezident také hovořil o tom, že V4 by se mohla rozšířit o některé jiné země, takže se nepohybujeme na poli, které by bylo neorané, ale zároveň je důležité jaksi nepodkopat, neničit, to, co funguje.

V4 se velmi osvědčila v evropském prostoru jako síla, která dokáže říct své slovo. Buď své ano nebo své ne. A v tomto směruje je třeba vyjádřit Petru Fialovi důvěru, jestliže to takto zaznělo na jednání s panem prezidentem. A to jsou politici, dva lidé, kteří se znají. Není to tak, že by pan prezident poprvé potkal Petra Fialu. Znají se, znají své názory, a to, co mě těší a za co jsem rád, že je to dialog. Klidný, tichý dialog, který probíhá na zámku v Lánech a bude probíhat na zámku v Lánech. Kdy si můžete říct nejdůležitější věci. Třeba jsou různé názory – tak může vzniknout dohoda, jakým způsobem se budou prezentovat. Nebo, že se třeba nebudou prezentovat, protože to nebude dobré pro republiku. To jsou věci, které jsou velmi pozitivní.

A z tohoto hlediska se samozřejmě musí nastavit (podle mého názoru, protože není mým úkolem, ani mým právem, vládě radit, ale myslím si, že by to bylo užitečné), taková komunikaci v rámci vlády, aby potom z Černínského paláce nezaznívaly některé šokézní věty, které by zbytečně nabourávaly pozici České republiky. Protože my si nemůžeme, upřímně, dovolit, abychom byli nepřáteli se všemi. To je čas od času v historii taková česká tendence.

Pane Ovčáčku, chtěla jsem se zeptat, máte už nějaký časový plán, který můžete prozradit? Kdy třeba budou předána ta státní vyznamenání, která doposud kvůli covidu, nebo onemocnění pana prezidenta, nemohla být předána, nebo kdy se v následujícím roce stanou určité důležité události, o kterých už třeba nyní můžete mluvit?

Tak, upřímně řečeno, jsme na počátku roku. Mohu sdělit, že úvahy se vedou k tomu, abychom v první polovině roku, v nějakém pěkném termínu, uspořádali předání státních vyznamenání prezidentem republiky už za drahnou dobu. Zajímavé na tom je, že nebude-li špatná pandemická situace, tak se vlastně bude konat 28. říjen 2022, takže bychom měli dva ceremoniál slavností.

A je třeba si také uvědomit, že nás čeká české předsednictví, do kterého samozřejmě Hrad, Kancelář prezidenta republiky, prezident republiky, budou zapojeni. To je vlastně věc, která bude uzavírat funkční období pana prezidenta. Protože pak už zbývá v roce 2023 leden, únor a kousíček března. Sedmého března 2023 je poslední den ve funkci pana prezidenta a myslím si, že ten rok je příležitostí nejenom k bilanci, ale také k tomu připravit si důstojný odchod z funkce po deseti letech. Po dvou vyhraných volbách, po dovršení kariéry politické.

A to je to, co, asi cítím vnitřně, jako nejdůležitější. Nemyslím boj s novináři, jestli budou psát hezké komentáře, až bude pan prezident v roce 2023 končit ve své funkci. Zase mluvím o lidech, o konkrétních občanech, o které jde především. A vždycky půjde, jak se ukázalo moc krásně v době hospitalizace pana prezidenta.

Dovolím si využít příležitosti, a ještě jednou děkuji všem za modlitby, za podporu pana prezidenta. Jak jsem se dočetl na těch sociálních sítích u jednoho člověka výkřik „ony ty modlitby fungují“. Ano jsou-li vedeny srdcem, a srdcem i šeptány, tak fungují.

4. 1. 2022