Pane profesore, prošli jsme si velkou recesí a dluhovou krizí v eurozóně, dva roky trvající koronavirovou krizí a nyní jsme v rusko-ukrajinském konfliktu. V jakém stavu je nyní evropská ekonomika?
Samozřejmě, působí na ni zvláštní faktory, jako jsou koronavirová opatření a také válka na Ukrajině. Vedle těchto specifických událostí však máme také dlouhodobý vývoj, kdy jsme prováděli hospodářskou politiku, která nepodporovala růst, ale naopak přispěla k ochromení růstu v Evropské unii v kombinaci s velmi silným přerozdělováním, které je na úkor střední třídy v Evropě. A to se nyní samozřejmě přidává ke konkrétnímu vývoji koronavirových opatření a k válce na Ukrajině. Kvůli tomu všemu dohromady je scénář perspektivy růstu v Evropě velmi chmurný.
Členské státy Evropské unie mají nyní rekordní veřejný dluh, nejvyšší v novodobé historii. Zároveň čelí energetické krizi spojené s tzv. energetickou chudobou. Nyní navíc Chorvatsko vstupuje do eurozóny a Ukrajina s Moldavskem se staly kandidátskými státy Evropské unie. Jaký vývoj tedy můžeme nyní v EU očekávat?
Zmínila jste několik faktorů. Prvním z nich je vysoký dluh. Musíme si uvědomit, že vysoký dluh je podporován politikou nízkých úrokových sazeb Evropské centrální banky. Nejnovější vývoj je takový, že Evropská centrální banka svým způsobem „vyslala signály“, že vysoce zadlužené země Evropské unie dostanou od Evropské centrální banky podporu.
A, samozřejmě, vysoký dluh je také spojen s růstem vládních výdajů. Z dlouhodobého hlediska znamená růst vládních výdajů zvýšení vlivu vlády na hospodářskou činnost. A to má, z pohledu takzvané rakouské ekonomické školy, samozřejmě negativní dopady na ekonomický růst. A pokud něco negativně dopadá na růst, pak to také negativně dopadá na ekonomickou dynamiku a na daňové příjmy. Což také vyvolává tlak na centrální banky, aby se podílely na financování vládních výdajů.
V eurozóně navíc čelíme asymetrickému vývoji. To znamená, že tlak na financování vládních výdajů centrální bankou je silnější v jižní části eurozóny než v severní části eurozóny. A konkrétně u nás, ve střední a východní Evropě, je dluh relativně nízký, protože středoevropské a východoevropské státy provedly po rozpadu komunistických plánovacích ekonomik transformaci. Vlády jsou zde proto ve srovnání se západní a jižní Evropou štíhlejší. Obecně však role vlády v Evropské unii roste. A to je paralyzující růst. To je jeden problém.
Druhou otázkou je členství Chorvatska v Evropské měnové unii. Myslím, že z makroekonomického hlediska to není příliš důležitá událost, protože Chorvatsko je ve srovnání s eurozónou relativně malé a dlouhou dobu mělo svou měnu těsně svázanou s eurem. Dalo by se říct, že Chorvatsko mělo pevný kurz své měny vůči euru. Je to ovšem signál pro ostatní země, protože členství Chorvatska v Evropské měnové unii bylo povoleno i přesto, že úroveň chorvatského veřejného dluhu přesahovala 60% hranici. A to je pravděpodobně také další signál, že kritéria pro členství v eurozóně se budou dále zmírňovat.
Třetí otázkou je možné členství Ukrajiny a dalších východoevropských zemí v Evropské unii. Samozřejmě plně chápu touhu Ukrajiny stát se členem Evropské unie. Ale přesto: měli jsme přece kritéria pro členství v Evropské unii. Měli jsme politická, takzvaná Kodaňská kritéria, která se týkají správy věcí veřejných, například korupce, což je, pokud tomu dobře rozumím, na Ukrajině docela významný problém. Samozřejmě je to ale také stále nevyřešený problém například i v Bulharsku a pravděpodobně také v Rumunsku, a souvisí mimo jiné s rozdělováním unijních dotací. A pak je zde právní řád Evropské unie. Ten musela v minulosti přijmout každá země, která se chtěla stát členem Evropské unie. Takže proces přijetí do EU je velmi dlouhodobý proces, který vaše Česká republika zná.
Ale na druhou stranu jsme také pozorovali, že politický pohled v Evropské unii stále více převažuje nad ekonomickým, což by pak v dlouhodobém horizontu také ukazovalo na další rozmělňování vládnutí v Evropské unii.
Pane profesore, máme očekávat návrat evropské dluhové krize v důsledku růstu úrokových sazeb?
V roce 2012 jsme tedy zažili první evropskou dluhovou krizi. Podle mého názoru byla evropská dluhová krize důsledkem evropské finanční krize v jihoevropských zemích a v Irsku. Domnívám se, že evropská finanční dluhová krize byla způsobena politikou příliš nízkých úrokových sazeb Evropské centrální banky, která tak reagovala na splasknutí technologické internetové bubliny. Dalším důvodem je z podstaty špatná architektura eurozóny, kdy pro 19 členských států máte jednu měnovou politiku ale 19 různých fiskálních politik.
Tohle je pro měnovou unii velmi neobvyklá konstrukce, protože obvykle máte jednu měnovou a jednu fiskální politiku. A fiskální politika je obvykle schopna řešit i různý hospodářský vývoj v měnové unii. Ale tady v eurozóně tomu tak není. V určitém smyslu je výchozím bodem eurozóny přísná fiskální politika v Německu, která byla motivována také tím, že Německo chtělo splnit maastrichtská kritéria, která si sami Němci dali při vzniku eura do smlouvy. Maastrichtská kritéria však velmi oslabila hospodářskou aktivitu v Německu, došlo k odlivu velkého množství finančních prostředků z Německa do jižní Evropy, což podpořilo hospodářskou aktivitu v jižní Evropě v podobě větší spotřeby, větší spotřeby vlády v důsledku zvýšení daňových příjmů a spekulací na trzích s nemovitostmi.
A právě tento odlišný vývoj na jihu eurozóny a na severu eurozóny vedl k evropské finanční dluhové krizi. Takže to je důsledek špatné konstrukce eurozóny, a evropská finanční krize vede k evropské dluhové krizi, protože záchrana bank v jižní Evropě zvedá vládní výdaje a zadlužení.
Evropskou finanční dluhovou krizi řešil Mario Draghi svým výrokem: „Euro zachráníme, ať to stojí, co to stojí“, což je svým způsobem příslib nákupu tolika státních dluhopisů, kolik je třeba, aby se snížila riziková prémie vysoce zadlužených zemí na jihu eurozóny. Později kvantitativní uvolňování zabránilo oživení evropské dluhové krize, protože počínaje rokem 2015 Evropská centrální banka nakupovala ohromné množství státních dluhopisů. To na čas svým způsobem skončilo, ovšem vzápětí byly nákupy státních dluhopisů obnoveny s tzv. koronavirovou krizí.
Mohl bych říct, že potenciál pro novou evropskou dluhovou krizi tu byl vždy a že se nyní znovu objevil, když ECB začala oznamovat, že od 1. července nákupy státních dluhopisů ukončí. A je úžasné, jak rychle musela dát nový slib: tedy že budou muset být nakoupeny vládní dluhopisy sedmi zemí eurozóny.
To také znamená, že všechny problémy, které jsou pro eurozónu charakteristické, nejsou vyřešeny. Už jen ten pouhý příslib nákupu státních dluhopisů vysoce zadlužených členských zemí eurozóny samozřejmě také znamená, že nebudou provedeny žádné strukturální reformy. Takže problémy, které v eurozóně máme – mám na mysli nízký růst, zombifikaci průmyslu a vysokou úroveň zadlužení zejména v jižním křídle eurozóny, zůstanou nevyřešeny. Řešení problému ve velmi krátkém období tak jen dále prohloubí problém ve střednědobém a dlouhodobém horizontu.
Než se podrobněji zaměříme na inflaci a Evropu, jen malá otázka, jste odborníkem na evropskou centrální banku a vycházel jste z obrovského vlivu Bundesbanky. Bývala to centrální banka německého stylu, co se týče mentality, přísnosti a restriktivní měnové politiky. V současné době je ECB stále centrální bankou německého typu, nebo je to mnohem více centrální banka italského typu?
Ano, to je velmi zajímavé, protože když se rozhodovalo o euru, mělo Německo samozřejmě značnou vyjednávací sílu. Německé veřejné mínění bylo velmi silně proti tomu, abychom se vzdali marky. Marka byla tvrdá měna a tvrdá měna byla spojena s vysokou mírou ekonomického blahobytu, což znamená s vysokou úrovní mezd a velmi štědrým systémem sociálního zabezpečení. Základem toho byla samozřejmě tvrdá měna. Když si přečtete Smlouvu o fungování Evropské unie, tak opravdu pochopíte, že Evropská centrální banka je centrální bankou založenou po vzoru německé centrální banky – Bundesbanky. Jejím hlavním cílem je cenová stabilita. Existují ustanovení o kontrole vládního dluhu, o udržení nízkého vládního dluhu, aby se zabránilo tlaku vlády na centrální banku, je zde klauzule o zákazu záchrany vládních financí a tak dále. Ale od samého počátku jsme pozorovali, že se německý model centrální banky transformoval spíše do modelu centrální banky italského nebo francouzského typu, které jsme znali před vstupem do eurozóny. Centrální banky se silně podílely na financování vládních výdajů, a proto Francie a Itálie a další jihoevropské země měly samozřejmě vyšší míru inflace a nadále oslabovaly své měny vůči německému trhu.
V současné době je jasně patrné, že model německé centrální banky se změnil na model francouzské nebo italské centrální banky, což se nyní projevuje vysokou oficiálně měřenou mírou inflace. Také bych si dovolil tvrdit, že inflace tu byla už dříve, ale neprojevila se v oficiálním indexu, v takzvaném „harmonizovaném indexu spotřebitelských cen“, který používá Evropský statistický úřad, k měření ztráty koupěschopnosti.
V České republice máme nyní 16% inflaci a někteří politici a ekonomové volají po rychlém přijetí eura, protože podle nich by nás euro ochránilo před inflací. Myslíte si, že mají pravdu?
Myslím si, že Česká republika je v obtížné situaci, protože je tak malá a je obklopena státy, které platí eurem. Inflaci si proto dovážíte. Vysvětlím: pokud máte nyní inflaci a Česká národní banka udržuje vysoké úrokové sazby, přilákalo by to velký příliv spekulativního kapitálu a spekulativní příliv by zvýšil inflaci. V České republice byste to mohli zmírnit pomocí kapitálových kontrol, ale protože jste členem Evropské unie, nemáte ve skutečnosti právo kapitálové kontroly zavádět. Pokud byste ale nyní vstoupili do měnové unie, stále byste importovali měnově politické postoje Evropské centrální banky, které jsou velmi uvolněné, a samozřejmě i v České republice by byla inflace velmi vysoká. Navíc byste však ručili za dluhy ostatních členských zemí eurozóny. A samozřejmě víte, že pobaltské země jsou členskými státy Evropské měnové unie a mají ještě vyšší inflaci než Česká republika. Myslím, že inflace přesáhla 20 %. Vy však můžete posílením koruny inflaci trochu zmírnit, protože silnější koruna zlevní dovozy.
Česká republika je malá otevřená ekonomika. Ale dalším argumentem zastánců měny euro v České republice je, že bychom konečně mohli sedět u jednoho stolu s Německem a Francií a jako malá otevřená ekonomika bychom měli větší vliv. Je to hodnotný argument, nebo ne? Je to pravda, nebo je to nesmysl?
Byli byste opravdu jen jednou z 20 nebo 21 zemí. Pracoval jsem v Evropské centrální bance a tam se říkalo, nejsem si jistý, zda je to pravda, nebo ne, že velmi často jsou silnými členy bankovní rady zástupci velkých zemí, protože velké země mají větší výběr z většího počtu ekonomů, a proto máme větší pravděpodobnost, že do rady pošleme ekonomy se silnější ekonomickou odborností. A tak proto mají nepřímo větší vliv. A také víte, že velké země nemají v radě ECB jen jednoho člena, ale obvykle dva.
Někteří politici a ekonomové také tvrdí, že bychom měli přijmout evropskou měnu, protože je stabilní. Je podle vás euro stabilní, nebo ne?
Myslím si, že euro bylo v době svého vzniku stabilní měnou a ve Smlouvě o fungování Evropské unie bylo ukotveno jako velmi stabilní měna založená na cenovou stabilitu. A dokonce by se dalo říci, že pokud bychom nyní z jakýchkoli důvodů měli vysokou inflaci, silná centrální banka by nyní zvýšila úrokové sazby, aby bojovala s inflací, jak to nyní pozorujeme ve Spojených státech. Nevíme ovšem, zda bude americká centrální banka pokračovat ve zvyšování úrokových sazeb. Ale přinejmenším nyní vysílá velmi silné signály, že bude proti inflaci bojovat. V eurozóně nyní ovšem pozorujeme, že signály, které vysílají evropské centrální banky, nejsou příliš silné. Evropská centrální banka signalizovala, že od července přestane nakupovat dluhopisy. Signalizovala také dvě mírná zvýšení úrokových sazeb, jedno v červenci a jedno v září. Pokud si však pozorně přečtete tiskovou zprávu spojenou s červnovým měnově politickým rozhodnutím, nechali si otevřená zadní vrátka.
Letos si připomínáme 100 let od vzniku Výmarské republiky inflace ve 20. letech inflace v Německu se možná točila tak rychle, alespoň podle předpokladů, protože lidem v předchozích desetiletích chyběla vlastní zkušenost s inflací. Dnes se potýkáme s velkou inflací, cválající inflací v České republice po dlouhém období, kdy cenová hladina vůbec nerostla, některé země bojovaly s deflací apod. Vidíte tedy nějaké další podobnosti mezi první inflací ve Výmarské republice v inflaci a naší dnešní situací?
V Evropě, v Evropské unii a v eurozóně je samozřejmě inflace stále nižší, než byla ve Výmarské republice, to je jisté. Moje rodina pochází z Československa a vždycky mi říkali, že mezi dvěma světovými válkami se nám žilo dobře, protože jsme žili v Československu. Československo stálo na vítězné straně, a proto jsme měli dobré životní podmínky, zatímco životní podmínky v Německu byly špatné. Prohrálo první světovou válku. Ta samozřejmě vedla k mnoha obětem, ale kvůli následným reparacím německá ekonomika neměla možnost se vzpamatovat. S reparacemi se pak pojí velká politická a ekonomická nestabilita. Ano, mohli byste říct, že samozřejmě Německo a Rakousko prohráli válku a byla to jejich vina, ale byly tehdy i jiné možností.
Řekl bych, že dnes se evropské vlády a Evropská centrální banka vmanévrovaly do problému jinak. Dnes tvrdíme, že chceme udělat spoustu dobrých věcí. A tím ospravedlňujeme tisk dalších peněz.
Před sto lety byl jednou z hlavních hnacích sil hyperinflace pás Porúří. Porúří okupovali Francouzi, byla tam stávka, a německá vláda samozřejmě potřebovala peníze, aby mohla podporovat lidi na venkově. To bylo jasně pochopitelné, ale na druhou stranu to vedlo k obrovské inflaci – a inflace navíc stále zrychlovala, protože neexistovala politická ochota tento proces zastavit. A politická ochota tento proces zastavit neexistovala, protože byli vlivní činitelé, kteří z inflace profitovali. Nejsem si jistý, jestli je teď situace v eurozóně podobná. Ale očekával bych, že inflace dále poroste, protože nyní slouží koronavirus a ukrajinská krize jako ospravedlnění pro zastavení fiskálních úspor, aby se podkopala fiskální pravidla v eurozóně, která měla chránit Evropskou centrální banku před politickým tlakem na nakupování vládního dluhu. A dokud budou tato fiskální pravidla podkopávána, můžeme očekávat, že inflace poroste, protože poroste tlak vlády na Evropskou centrální banku.
Tento tlak je silnější v jižní Evropě, v sedmi zemích eurozóny, než v severním křídle. Jenže také v Německu si všímáme toho, že konkrétně Strana zelených a sociální demokraté mají spoustu plánů na další zvýšení sociálního státu nebo na prosazení ochrany životního prostředí a podobně, jedná se o velmi velké náklady. Zatím se zdá, že tyto náklady hodlají pokrýt nikoliv dodatečnými daněmi, ale pravděpodobně nákupy státních dluhopisů Evropskou centrální bankou. Pokud tomu tak bude, je velmi pravděpodobné, že inflace ve v eurozóně dále poroste.
Česká republika předsedá Radě EU. Může tato malá předsednická země změnit ekonomickou situaci v Evropě?
Kdybych Evropské unii předsedal, tak bych si to přál. Je to ale těžké. Co však předsednictví skutečně může udělat, je, že nebude přispívat k dalšímu urychlení procesu. Zastavit ten proces však bude pravděpodobně velmi obtížné, protože je do něj zapojeno mnoho zemí. Myslím, že jej lze zastavit pouze tehdy, pokud se k tomu některé velké země opravdu odhodlají, a samozřejmě, pokud se k tomu odhodlá jedna nebo dvě velké země a získají podporu některých menších zemí, tak se to může vyvíjet velmi nadějně. Ale v současné fázi to nevidím, přestože je inflace dostatečně vysoká na to, aby nás přesvědčila, že je třeba něco změnit.
Vy se řadíte k ekonomům tzv. rakouské ekonomické školy. Západní ekonomiky se však dnes přiklání k tomu, aby stát zasahoval do volného trhu. Jaký bude další vývoj? Trh nebo státní zásahy:
Myslím, že jsme už dlouhou dobu kvůli stále uvolněnější měnové politice vystaveni jakémusi měkkému rozpočtovému omezení. Ten termín pravděpodobně v České republice znáte díky maďarskému ekonomovi Janoši Kornaiovi, takže víte, že pod pojmem měkké rozpočtové omezení měl na mysli růst role státu, což má také negativní dopady na ekonomický růst a na přerozdělování. Takto to vidíme my, z pohledu rakouské ekonomické školy. Je také zcel jasné, že toto měkké rozpočtové omezení vede ke zvyšování hospodářské a politické nestability.
Domnívám se také, že nestabilita měny a ekonomiky a nestabilita politického prostředí jsou vzájemně propojeny: to znamená, že pokud chceme stabilnější politický systém, potřebujeme stabilnější ekonomiku, a proto potřebujeme stabilnější měnu. To je právě myšlenka rakouské ekonomie. A to je mimochodem to, co jsme také zažili v západním Německu po druhé světové válce. Myslím, že americké okupační síly se poučily z toho, že ekonomicky nestabilní Německo je politicky nestabilní Německo, a proto jsme se rozhodli zavést tržní ekonomiku. Tržní ekonomika z Německa udělala ekonomicky i politicky silný stát, takže se Německo stalo lokomotivou růstu pro celou západní Evropu. Evropský integrační proces založený na volném trhu, volném pohybu zboží, služeb, pracovních sil a kapitálu, vytvořil velmi důležitý růstový impuls, který učinil západní Evropu velmi silnou ekonomicky a politicky, takže se později stal vzorem i pro země střední a východní Evropy.
Na Německo se můžeme dívat také jako na určitý druh historického experimentu. Rozdělíte zemi na dvě části, v jedné části zavedete tržní ekonomiku a v druhé plánovanou ekonomiku, a pak uvidíte, který model je úspěšnější. Do roku 1990 bylo zcela zřejmé, že nejen z hlediska výše mezd nebo z hlediska rozvoje systému sociálního zabezpečení, ale také z hlediska spokojenosti lidí, byl západoněmecký model lepší než model východoněmecký. A pokud se k němu chceme vrátit, potřebujeme tržně orientované reformy. V tom je lepší naslouchat zemím střední a východní Evropy, protože ty vědí, jak na to.
Zmínil jste takzvané Erhardovy reformy, ale v současné době nová německá vládní koalice volá po sozical-ökologische marktwirtshaft. Německo je pro nás velmi důležitý ekonomický partner, obchodní partner, politický partner, jsme sousedé. Co můžeme od Německa očekávat z hlediska volného trhu nebo centrálního plánování?
Moc bych si od toho nesliboval. Myslím, že Liberální strana FDP je jistým přínosem, protože zpomaluje proces odklonu od tržních principů. Velmi liberální lidé jsou z Liberální strany velmi zklamaní. Já zas tak zklamaný nejsem, protože si myslím, že jsme malým partnerem v koalici a zabránili jsme některým hrozným věcem, ale samozřejmě nemůžeme rozhodovat samostatně. Snažím se, aby si více lidí v Německu uvědomilo, že to není správná cesta. A dokonce bych zpochybnil, že to, co děláme, pomáhá životnímu prostředí, protože politika nulových úrokových sazeb podporuje spotřebu a podporuje větší investice, a proto přece vede k ničení zdrojů a k ničení životního prostředí. Kdybychom politiku nulových úrokových sazeb opustili, měli bychom efektivnější alokaci zdrojů, což by byl také udržitelnější proces alokace zdrojů. Nemám dojem, že v sociálnědemokratické straně, a dokonce i ve Straně zelených, která nemá hlavně ekonomickou expertízu, tento náhled je. Ale možná k němu dojde, protože s tím, jak se rozpadá náš tržní systém, dochází ke stále větším poruchám na všech stranách naší společnosti a naší země, a proto doufám, že v určitém okamžiku začne přehodnocování. Ale to je jen naděje.
